Aby bylo mezi námi jasno:

Nejsem žádná dáma v růžovém, co píše uslintané cajdáky a doma natřásá dečky a polštáře s volánky. Většinu života jsem strávila v džínech a tričku. To neznamená, že neumím nosit lodičky, šaty a klobouky. Ty obzvlášť ráda!
Mým největším koníčkem byl od dětství zpěv, pak psaní a pak sport: plavání, atletika, střelba, gymnastika, vodní lyžování. Na sněhu lyžovat neumím, pocházím z Polabí rovného jako placka.
Za mého dětství uměla většina dětí, které vyrostly na břehu Labe, už ve čtyřech letech plavat. A na zamrzlém Labi taky bruslit.
Když pak můj tatínek učitel postavil vlastníma rukama motorový člun, naučily se dvě generace místních dětí velice dobře lyžovat na vodě. Ostatně - nic na tom není, na sněhu je to mnohem obtížnější.
My vesnické děti jsme taky jezdily na koni, ale k dispozici jsme měly jen stará vojenská sedla, ve kterých se sedělo jako v křesle. Když mi o mnoho let později přivedli koně s „normálním“ sedlem, nevěřila jsem, že se na tom lze udržet. Dneska už na koni nejezdím, jednak nemám příležitost, jednak mě straší představa zlomené kyčle. Ale kdyby mi někdo půjčil to staré sedlo, tak bych do toho ještě šla. Mimochodem - mušku mám pořád výbornou!

Bydlení:

Žila jsem na vesnici, na malém městě, v okresním městě i v hlavním městě.
Dětství u vody a v lese má půvab a vůni dobrodružství, kterou mezi paneláky vážně nenajdete. Ovšem jako studující a posléze jako zaměstnaný a hodně vytížený dospělý, preferujete život ve městě, protože dojíždění je časově náročné. (Vím, o čem mluvím, většinu života jsem někam dojížděla.) Ale když jsem se před čtyřicítkou měla „natvrdo“ rozhodnout mezi Prahou a Podkrkonoším, dala jsem přednost domku na venkově. I když je to v mnoha směrech nepohodlnější. Jenže já potřebuji vlastní svět - což je zeleň kolem domu, psi, kočky a sousedi, kteří nejsou anonymní.

K romantice:

Kdysi dávno se mě v rámci ankety v jakémsi časopise zeptali, jaká je moje představa nejromantičtější noci. Bylo to v květnu -– měsíc máj, lásky čas. Jenže moje představa romantické noci s měsícem lásky vůbec nesouvisí. Zato souvisí s létem a teplou nocí, do které z jedné strany voní les, z druhé rybník nebo řeka. Uprostřed táborák, kolem něhož se suší na klacku mokré kanady. Ty smrdí. A do noci znějí kytary a zpěv. Většinou to spolu docela ladí a těch pár falešných hlasů a tónů se v praskání ohně ztratí. Z jedné strany koluje poslední cigareta, z druhé čutora s rumem. Nohy se vám připalují od ohně a záda zebou od studeného nočního vzduchu.
Když časopis vyšel, přečetla jsem si, jaké představy měli o nejromantičtější noci ostatní dotazovaní. Většinou to byla nějaká exotická destinace, postel poházená růžovými plátky, záplava zapálených svíček a šampaňské, v němž plavou jahody.
Myslím si, že je naše televize příliš zaplavena americkými filmy. Přesto dotyční při sledování Pretty wooman nedávali pozor. Jahody se do šampaňského neházejí, jen přikusují.
Představa milostné noci v exotické destinaci není vůbec k zahození. Ale když se řekne romantika, nemá to pro mě nic společného s milostným aktem v exotickém ráji. Já zkrátka pořád vidím oheň, slyším kytary a cítím vůni hořícího borového jehličí. A ty kanady...