Zde jsou informace, které se (s nepatrnými obměnami) obvykle uvádějí na obálkách knih nebo v rozhovorech:

Mám ráda:

  • velké a soudržné rodiny, zvířata, kytky, knihy, hudbu, cestování, řeky, moře, teplo, vodní lyžování, silná auta, francouzské sýry a uzené. Taky mám ráda chytré a silné lidi, co z ničeho dokázali udělat něco
  • lidi, co nepodlehli tlaku doby (za žádného režimu)
  • lidi, co věří v nějaký ideál a dokážou za ním jít, i když se to právě moc nenosí (a nekape z toho „ni zisk, ni sláva“)
  • lidi, co stojí pevně na nohou a nesednou si na zadek před každou překážkou

    Nesnáším:

  • lháře, podrazáky, pokrytce a sobce

    Nemusím:

  • ufňukance, vysoké hory, zimu a sladká jídla


  • Vždycky se snažím na všem (a na všech) najít něco pozitivního. I na tom, co na první pohled vypadá špatně. Spousta lidí to dělá přesně opačně a jejich život je plný zbytečného trápení.

    Myslím si, že:

  • štěstí (náhoda) přeje připraveným
  • když budete brečet, přežijete taky, ale není to taková legrace
  • slušnost, zdvořilost, velkorysost a přátelství nejsou prázdná slova, i když média nám často servírují opak. Mezi normálními lidmi se pořád vyskytují. A fungují.

  • Většina mých knih je v podstatě o tom, jak obstát v nečekané nebo složité situaci, na kterou hrdinové příběhu nebyli výchovou či předchozím životem připraveni. Romány, které se odehrávají v historické kulise, jsou dobrodružné a doufám, že i napínavé.
    Knihy ze současnosti (současnost je cokoli od mého narození do dneška) jsou skutečné příběhy s nezbytným minimem fabulace.


    Narodila jsem se v litoměřické porodnici, ale mou „rodnou vískou“ je malá vesnice Počaply na břehu Labe, kde byl můj tatínek přes půl století řídícím učitelem. Možná je pravdou, že vás prostředí z dětství formuje pro budoucnost. Já vyrostla obklopená knihami, protože můj tatínek byl nejen řídícím učitelem, ale také knihovníkem (a muzikantem s absolutním sluchem, fotografem, amatérským hercem a dramaturgem, konstruktérem motorového člunu a vodním lyžařem). Bydleli jsme ve staré škole, k níž ve dvacátých letech minulého století přistavěli novou moderní budovu. V té staré zůstal byt řídícího učitele a knihovna. Stačilo mi jen seběhnout po schodech do přízemí.

    Číst jsem se naučila už ve čtyřech letech. Náhodou. Tatínek mě brával s sebou do školy, abych nerušila svou tehdy hodně nemocnou sestru Ivu. Posadil mě do poslední lavice s pastelkami a papírem a zapomněl na mě. V předních lavicích děti slabikovaly: Máma má Emu, Ema má mísu. A když to jednou nějakému žáčkovi hodně nešlo, řekl tatínek: "„To už by snad přečetla i naše Hanka.“"

    Pokládala jsem to za výzvu, odložila pastelky a přečetla celou tabuli. Jenže tatínek tím nebyl nadšený, soudil, že se budu se o dva roky později ve škole nudit. Spletl se. Čtení mi jen otevřelo úžasný svět knih, který jsem už nikdy neopustila.

    Jak šel čas, „vyčetla jsem“ (podobně jako když sýkorky vyzobávají krmítko) naši domácí knihovnu, pak tu místní, pak městskou a školní a nakonec okresní. Tatínek mi začal nenápadně podsouvat vhodné knihy a tak jsem v blažené nevědomosti, že se jedná o příští povinnou školní četbu, přečetla celou Němcovou, skoro celého Jiráska, Klostermanna, Raise, Vrbu, Zeyera, Světlou a další a další. A líbilo se mi to. Dokonce jsem měla ráda archaickou češtinu. A češtinu vůbec. Myslím tu skutečnou, které se říkalo krásná, květnatá, zvukomalebná. Pokládala jsem za přirozené, že něco souvisejícího s češtinou budu jednou studovat. Ještě jsem neznala termíny jako bohemistika nebo komparatistika, ale měla jsem představu, že půjdu na filosofickou fakultu, kde mi nejen odpoví na všechny otázky, které mi vrtaly hlavou, ale ještě mě tam naučí, jak správně psát. Ve dvanácti třinácti jsem vůbec netušila, že existuje nějaké FAMU, kde se „psaním“ zabývají cíleně.

    Když dětské sny narazí na realitu, je všechno jinak. To patří do kategorie - Takový je život. A ten vás brzy naučí, že nemá cenu fňukat a litovat se. Co nemůžete ovlivnit, to vytěsníte a snažíte se tím nezabývat. To, co vám zbude, to využijete.

    Literatura, historie a psaní se nestaly mým zaměstnáním, ale příjemným koníčkem. Shromáždila jsem přes tři tisíce knih a dodnes, i když mám internet, hledám řadu historických informací raději v kronikách. V sedmdesátých a osmdesátých letech (kdy jsem toho vůbec napsala nejvíc), byly podrobnější informace z francouzské historie téměř nedostupné. Jediná revoluce, o které vycházely knihy, byla Velká říjnová socialistická. Tu francouzskou, která zajímala mě, jsem musela hledat mezi vyřazenými knihami v okresní knihovně nebo v archivech.

    Ve zdravotnictví jsem skončila v podstatě náhodou, ale ničeho nelituji. Naopak. Mám silný samaritánský komplex, takže jsem byla na svém místě. Dnešnímu zdravotnictví nerozumím, takže je nemohu soudit. Jen je mým právem myslet si, že to, které jsem znala, bylo (byť bez dnešních moderních přístrojů) lidštější.

    Za patnáct let ve zdravotnictví jsem pracovala na dětském, na chirurgii, na záchrance, na zubním, v odborných ambulantních ordinacích i na obvodě. Všechno se mi hodilo. V životě i při psaní.


    Fantazii a schopnost psát mi nadělil Bůh (pro pohany Příroda). Nijak zvlášť jsem se o ni nezasloužila, touha psát vlastní příběhy mě provázela prakticky od chvíle, kdy jsem se naučila číst. Kdy a proč mě začala zajímat především francouzská historie, přesně nevím. Ale určitě v tom hrál roli Alexandr Dumas. Mezi jedenáctým a dvanáctým rokem jsem byla celých deset měsíců nemocná, a protože jsem už v okolí měla všechno „vyčtené“, začala mi půjčovat knihy moje dětská doktorka. Mezi jinými i jedno z prvních českých vydání Tří mušketýrů. Mám pocit, že pocházelo ještě z devatenáctého století a rozhodně nebylo (bohudíky!) upraveno pro děti. Ale bylo - jak jinak - nesmírně čtivé.

    Odvaha, hrdost, čest, intriky, souboje, přátelství, láska. Touha po vzdálených obzorech, hledání nového a neznámého. To jsou skutečné atributy romantiky. To, co je dnes vydáváno za „romantické“, nemá s tehdejší romantikou nic společného. Pokud bych se řídila televizní nabídkou, tak romantický film v devadesáti procentech znamená přiblble zamilovaný, ale v moc hezkém prostředí. A těch zbývajících deset procent už to nevytrhne.


    Mám zvláštní vztah k šestidílnému historickému románu Pán hor, protože mě provázel většinou života. Začala jsem ho psát ještě ve škole (při vyučování) a vracela se k němu (s několikaletými přestávkami) přes dvacet let. Byl to pro mě jakýsi paralelní svět, kde se dalo přežít, když realita byla k nevydržení.