psáno před několika lety pro agenturu www.mamtalent.cz


Redaktor byl mladý, pohledný, vypadal schopně a působil důležitě. Na můj rukopis se díval štítivě jako na něco, co přitáhla domů kočka.
„"Co to je?"“ zeptal se.
„"Román,"“ řekla jsem a došlo mi, že jsem asi šlápla vedle. „"Tohle?"“ Štítivě obracel stránky á čtyřkového školního sešitu, v němž byly nalepeny růžové průklepáky s textem. „"Tohle?"“ zeptal se ještě jednou pro jistotu.
„"Ano,"“ trvala jsem na svém, ale v duchu jsem počítala, kolik kroků to mám ke dveřím, od nich ke schodům, pak dolů na Václavák a pryč. Navždy. A už nikdy více. V duchu jsem proklínala kamaráda - profesora literatury- který mě přiměl, abych některý ze svých románů, co jsem je dvacet let psala pro radost do šuplíku, odnesla do jednoho velkého pražského nakladatelství.
„"Proč jste to nalepila do sešitu?"“ zeptal se redaktor.
„"Přece aby se tím dalo listovat."“
„"A proč ty průklepáky?"“
„"Protože když tam nalepím normální papír do psacího stroje, je to moc tlusté a sešit se nedá zavřít."“
Vůbec jsem netušila, proč se ptá na takové hlouposti. Ale zřejmě mu to vrtalo hlavou.
„"A proč zrovna růžový?"“
„"Protože jich u nás v OUNZu omylem objednali deset tisíc a vrátit se nedaly,"“ řekla jsem popravdě.
„"A protože by růžová na lékařských zprávách působila nedůstojně, rozdali je matkám malých dětí. Prý na kreslení. Děti na to kreslit odmítly, tak jsem je použila na psaní."“

(Poznámka pro ty, co se narodili už za éry počítačů s tiskárnami: lékařské zprávy se psaly na psacím stroji přes kopírák s jednou nebo dvěma kopiemi na průklepovém papíře.)

Listoval románem a pořád vypadal dost zhnuseně.
„"Týdně nám sem chodí kolem sto padesáti rukopisů,"“ poznamenal jen tak na okraj. „"A všechny v náležitém vyhotovení."“
Už tak jsem byla na pokraji nervového zhroucení, protože odvahu k návštěvě nakladatelství jsem sbírala skoro měsíc. Teď jsem měla srdce až v krku a pokoušel se o mě infarkt. Místo toho, abych se soustředila na jeho řeč, v duchu jsem si nadávala: Máš to blbče zapotřebí? Teď odsud poletíš s takovou ostudou, že na to do smrti nezapomeneš.
„"Vy vážně nevíte, jak má vypadat rukopis?" zeptal se.
„"Myslela jsem, že napsaný na stoji.“"
„"No to samozřejmě! Ale má mít třicet řádek na stránku, pětačtyřicet úderů na řádek, okraje …"
Informace mě zahltily, vlastně jsem je ani moc nevnímala, hlavou mi táhlo, jaký je to trapas a proč jsem radši nezůstala doma. Začalo se mi dělat špatně od žaludku.
„"Tak promiňte, já už teda půjdu.“"
Natáhla jsem ruku po sešitu, ale pan redaktor mi ho nevrátil a znovu jím začal listovat.
„"Už jste to někdy někomu nabízela?“"
"„Ne.“"
„"A proč si myslíte, že zrovna my bychom to měli vydat?"“
V té chvíli jsem už nebyla schopna si myslet vůbec nic a tak jsem popravdě řekla:
„"Já nevím."“
Pan redaktor se na mě podíval stejně útrpným pohledem jako předtím na rukopis.
„"Tak proč jste to sem přinesla?"“
Pokusila jsem se vymyslet alespoň trochu inteligentní odpověď.
„"Protože píšu už víc jak dvacet let a chci vědět, jestli to má nějaký smysl."“
„"To chcete vědět už po dvaceti letech?"“ zeptal se sarkasticky.
Pochopila jsem, že je čas zařadit zpátečku.
"„Asi to nebyl nejlepší nápad. Tak promiňte, že jsem obtěžovala."“
"„No tak já si to přečtu,"“ řekl pan redaktor bez jakéhokoli nadšení.
"„Ježišmarjá, vy to budete číst?“" vypadlo ze mě.
Chudák musel nabýt dojmu, že jsem taky ke všemu ještě idiot.
"„No tak nebudu, když myslíte."“
"„Promiňte, ale nedal byste to raději někomu jinému? Třeba nějaké ženské? Mně by to bylo tak nějak milejší,“" vypadla ze mě další perla.
Pokrčil rameny.
"„No jestli chcete, tak to předám některé redaktorce.“"
Ulevilo se mi.
"„To by bylo od vás milé.“ "
„"Do měsíce vám dáme vědět,“" řekl mi na rozloučenou a bylo vidět, jak je rád, že mě má už z krku.

Pamatuju si, že jsem šla z redakce po schodech a na každém stupni jsem si skandovala: blbče, tupče, kreténe, káčo, idiote, debile… Až dolů.
„"Jak jsi pořídila?"“ zeptal se manžel, když jsem zdecimovaná na těle i duchu dorazila domů.
"„Jako sedláci u Chlumce. Byl to trapas. Nevymáčkla jsem ze sebe ani jednu kloudnou větu. Ten redaktor si musí myslet, že jsem naprostý blb. Asi jsem si to měla vzít rovnou zpátky. Za měsíc mi stejně zavolá, že lituje. Co taky jiného, že?"“
"„Aspoň jsi to zkusila,"“ řekl můj muž shovívavě.
Když za pouhé tři dny zazvonil telefon a ohlásila se redakce, říkala jsem si, že si s tím odmítnutím opravdu pospíšili. Zhluboka jsem se nadechla, abych tu ránu unesla.
Paní redaktorka se představila a pak řekla větu, kterou si pamatuji dodnes:
"„Jsem relativně nadšena vaším románem Pán hor."“
Vydechla jsem, a pak, místo abych začala jásat, jak by se slušelo a patřilo, jsem se dost bojovně zeptala:
" „Co je to relativně?"“
Paní redaktorku můj tón naštval a tak mi odpověděla stejně:
"„Ženská, copak vy nikdy nepíšete uvozovky? Neděláte odstavce? Nepíšete přímou řeč na nový řádek?"“
"„Ne",“ řekla jsem. "„To mě zdržuje v psaní."“
Paní redaktorka jen zalapala po dechu.
" „Něco takového jsem tady ještě neslyšela."
Jenže mě zajímalo něco jiného.
" „A co text?"“ zeptala jsem se. " „Co příběh?"“
"„Ten je v pořádku. Líbí se mi. Pokud rukopis přepíšete do náležitého tvaru, tak vám ho vydáme."“
"„Tak jak je?"“ zeptala jsem se nedůvěřivě, poučena z knih a filmů o tom, že autoři opakovaně přepisují svá díla, dokud s nimi není nakladatel spokojen.
"„Tak jak je. Vy píšete už dlouho, že? Je to znát. Mimochodem - máte ještě něco? Nějaký jiný román?"“
"„Mám jich plnou almaru."“
"„Víte co, přijďte do redakce, domluvíme se na dalším."“
"„Přijdu moc ráda.“ "

Znáte ten přiblblý šťastný úsměv, který vám ulpí na tváři a nemůžete se ho zbavit? Který každému signalizuje, že vás potkalo něco nečekaně úžasného? Signalizoval i mému manželovi, když dorazil z práce domů. V posledních letech moc důvodů k úsměvu nebylo. Jen pomalu jsem se hrabala z následků rakoviny, ztratila jsem práci, kterou jsem měla ráda, a po nedávném přestěhování do Prahy i většinu přátel a zázemí.
Měla jsem v životě tři velké koníčky: tím největším byl zpěv, pak psaní a sport. Zpěv byl po opakovaných operacích hrtanu a hlasivek ztracen navždy, sport díky pooperačním komplikacím jakbysmet. Zbylo mi psaní do šuplíku, které rodina považovala dílem za úlet, dílem za neškodnou zábavu, která nemá žádný smysl. A najednou, zcela nečekaně, to smysl dostalo.
Můj muž to okomentoval slovy: „"To mě podržte, z tebe nakonec vážně bude spisovatelka!"“

Přežvykovala jsem slovo spisovatelka a nějak se ke mně nehodilo, protože v mých představách byla spisovatelka výjimečná žena pohybující se v docela jiném světě - tak trochu mimo realitu. Nejlépe mrtvý klasik jako Božena Němcová nebo Karolina Světlá. Z těch českých dosud žijících pak paní Loukotková nebo Vaňková, z těch cizích Daphne du Maurier nebo Betty Mac Donaldová.
Když jsem šla podruhé do nakladatelství, musela jsem se moc snažit, abych ten připitomělý úsměv trochu ubrzdila.
Paní redaktorka si mě posadila ke stolu a na útržek papíru zelenou fixkou načrtla, jak má vypadat úprava rukopisu. Uvozovky, pět odrazů na odstavec, počet řádek, počet úderů, odsazení vpravo a vlevo. Kdopak si na to dnes v době počítačů vzpomene! Ten papír jsem si zarámovala a pověsila nad psací stůl, protože to byla propustka do jiného světa.
Teprve když jsem trochu pronikla do života nakladatelství, došlo mi, jakou nepředstavitelnou drzostí byl můj první vpád na tuto půdu. Ten strašlivý rukopis s růžovými průklepáky vlepenými do školního sešitu a s překlepy opravovanými černou fixkou! Se žlutým lepidlem, které prosakovalo tenkým papírem a občas slepilo několik listů k sobě. I když jsem je odlepovala opatrně, zanechalo stopu v podobě natržených a mírně oškubaných okrajů. Tenkrát musela být výjimečná konstelace hvězd, když mě s ním nevyrazili hned mezi dveřmi.
Takže i teď po dvaceti letech jsem stále vděčná redaktoru Ondrovi za shovívavost a trpělivost. Redaktorce Jíře, s kterou jsme se brzy skamarádily, a která je dnes sama spisovatelkou, za první praktické rady. A také za to, že mě přiměla napsat příběh ze zdravotnického prostředí s názvem Prosím vás, sestřičko, který jsem poslala do jedné z prvních literárních soutěží Knižního klubu. Získal tehdy čestné uznání a vydali mi ho. Což mi otevřelo další dveře. A můj největší dík patří mé přítelkyni Květě, která se po Jířině odchodu stala šéfredaktorkou, zasadila se o to, že vyšly všechny díly Pána hor a dodnes rediguje veškeré mé rukopisy pro Knižní klub.
Proti jiným jsem měla asi štěstí. Jenže já tvrdím, že štěstí (nebo náhoda) přeje připraveným. Onen první díl Pána hor nalepený do sešitu sice vypadal strašně, ale nebyla to žádná ještě teplá „rychlovka“. Pamatuji se, že jsem ho v předchozích dvaceti letech několikrát přepsala. První verze byla ještě plnicím perem do školního řádkového sešitu, druhá neuměle nadatlovaná na stroji. Vždycky když jsem se k ní po nějaké době vrátila, opravila jsem ji a „vylepšila“, takže byla pro samé škrtance v podstatě nečitelná. Musela jsem ji chtě nechtě přepsat. Při každém přepsání ale něco změníte, vyškrtáte hluchá místa, vymyslíte lepší zápletku, méně „ukecaný“ dialog, vyházíte příliš mnoho zájmen (přebytek zájmen je mimochodem slabinou většiny nezkušených autorů). Takže ta poslední verze přinesená do nakladatelství se dost lišila od té, co jsem psala ve škole pod lavicí.


Už dvacet let mi vycházejí knihy, myslím, že jich je zatím šestadvacet. Dobrou polovinu z nich jsem čerpala z onoho letitého šuplíku. Ale dodnes - když někdo řekne spisovatelka, mám tendenci se ohlédnout, jestli za mnou nestojí některá z oněch výše zmiňovaných dam. Nepřipadám si jako spisovatelka. Jsem pouhý vypravěč příběhů. Ale vyprávím je moc ráda. Jak ty dobrodružné, historicko - romantické, které jsou vymyšlené od A až do Zet (s výjimkou historické kulisy, ta je vždycky přísně autentická) nebo ty skutečné, inspirované životem. Spousta lidí mi vyprávěla své osudy, spoustu jsem toho prožila sama. Dokud nedostanu Alzheimera, pořád bude o čem psát.


Mějte se. HMK